Mám úžasné psí parťáky!

foto 1

Po nehodě, kdy kříženec rotvajlera Monty přišel o část zadní nohy a velkou špicku Andělku zlobily klouby, mi moc chyběl psí parťák na dlouhé a rychlé „tělolikvidujícíaduchapovznášející“ vycházky. To bylo mé jediné kritérium při výběru psa z útulku, muž si ještě přál mít hlídače. Na základě těchto dvou požadavků a mé lásky ke středoasiatům – a velkým psům obecně – jsme si domů přivezli černobílého kouzelníka Merlina. Tento kříženec středoasiata se dlouho bál i vlastního stínu, rok mu trvalo, než uvěřil aspoň mně. Teď již srdnatě za plotem štěká, ale rozhodně by nešel do střetu s kýmkoli. I dnes se najdou chvíle, které ho po jím prožitých hrůzách atakují, kdysi prchal nekontrolovaně v dál, dnes se uzavře do svého světa, a co je podstatné – je vedle mě. Nevidí, neslyší, jen stojí a čeká, až chvíle hrůzy skončí… Co se týká zdraví, horší RTG kyčlí prý veterinář ještě neviděl… Už rok a půl je jeho chůze bolestivá, ale nevzít ho obden na vycházku? To by mě ty jeho oči pronásledovaly i ve snu. Avšak místo psího parťáka na dlouhé vycházky zůstalo opětné prázdné. Tedy až do příchodu moskeváka Buráka.

Nyní je Burák mladý jeden a půlroční pes a má RTG loktů i kyčlí 0/0. Jeho potřeba pohybu je od štěněte naprosto a doslova likvidační. Pokud jsem nechtěla mít zničené všechno a všechny, museli jsme již v raném věku chodit na dlouhé vycházky. Nyní spolu za týden prochodíme v rychlém tempu (na střídačku s během) zhruba 50 kilometrů, někdy je to více, někdy zase méně, když se nedaří udělat si čas. Každodenní vycházky v čase oběda jsou pro mě doslova drogou, na které jsem psychicky i fyzicky závislá. Neznám lepší způsob „čištění“ hlavy! Vyhovuje mi tempo Buráka i vědomí, že jsem v bezpečí kdekoli a před kýmkoli. Vychodili jsme si tak pro mě slušnou poslušnost, kdy se opravdu nemusím bát různých situací, a mnohdy jen konstatuji, že mám VELMI ovladatelného psa. I díky tomu se dnes vracíme na cvičák ke klasické poslušnosti bez jakékoli hrubé korekce a škubání se psem. Cizí psy a lidi už zvládáme a já se mohu opřít o zvládnutí některých cviků.
Téměř denně se setkávám se situacemi, kdy si řeknu: to je přesně ono, to někde použiji při psaní. To je prostě život se psem! Ale víte, jak to je. Uteče týden a vše je pryč a přebito novými zážitky. Právě dotazy na ty nejběžnější chvíle či situace života se psem mě vedly k tomu, že jsme se rozhodla uplésti si na sebe bič v podobě BLOGu.
Vítejte v našem světě! Světě jedné ženské, která tak strašně ráda prchá od práce a od rodiny do lesa, k řece, kamkoli ven, kde potká jen minimum lidí. A to jen proto, aby se pak mohla ráda vracet zpět s čistou hlavou a kilometry v nohou. A vítejte také ve světě jednoho moskeváka jménem Burák, psího mladíka s vlastní hlavou a názory, které se snažím kočírovat.

Blog nově také na Facebooku. 1406813193 facebook

 

Pátek 27. května

275275aPracovní týden byl FAKT náročný a tak si na dnešek naplánuji delší vycházku s Buráčkem. Jak dlouhá bude FAKT netuším, neb se vydáváme na neznámou trasu, prý tak 15 kilometrů. I to ale zvažuji, protože je u nás neskutečné dusno. Jako již X tý den před tím bouřka straší, vzduch je jak v prádelně, ale vytoužený a tolik potřebný déšť nepřichází... Navíc znám své orientační schopnosti, dokážu zabloudit kdekoli a kdykoli.

Krásná krajina! Také trpíte představovistí při pohledu na louku typu: tady by se ale šlapala stopa?  Máme jít po žluté značce, ale ta se nám v lese nějak záhádně "změnila" na modrou. Ale co? Už není takové dusno, sluníčko nepere, času máme dost, pár kilometrů navíc nás nezabije! Volá moje dcera - "mami, dům je zamklý!" Blondýnka naš malá, jedenácitletá... "Ano, je, jsem s Burákem a klíč máš schovaný na stejném místě jako vždy". "No, mamíííí (tohle její dlouhé mamíííííí mě vždy neskutečně točí), klíč tam je, ale ty si zamkla zevnitř a klíč nechala v zámku." Sakra! Mlčím a přemýšlím jak Blondýnce říct, že přijdu možná za hodinu, možná za dvě... "Mamíííííí, tady začíná pršet. " Sakra... Tady taky. Naštěstí, jak zjišťuji z následného telefonu,  můj milovaný muž bude neplánovaně za chvíli doma. Chce mě překvapit, přijede dřív a užijeme si hezké páteční odpoledne! No, jak kdo.. Jsme s Burákem někde v lese, prší jak z konve. 

Konečně přestává pršet a před námi se objevují vlakové koleje a za nimi rozcestník. Hurá, civilizace! "Kam půjdete?" ozve se z vysokých kopřiv. Rozhodný dotaz určený zřejmě mě, neb nikoho jiného nevidím, vydala paní s dobrmanem na vodítku. "Nevím, musím se rozhodnout", odpovídám a snažím se najít jakýkoli známý název na několika turistických šipkách před sebou. "A máte psa, nebo fenku?" následuje druhý, tak známý, dotaz. "To je jedno!" ani nemám čas dopovědět naše "žereme všechny", když paní zajásá "jo vy máte kastráta!".  Uff...

Burák nevnímá dobrmana ani paní, má toho plný kecky a já taky. Po kilometru ostré chůze se před námi konečně  objevuje vesnice. Jenže žádný most přes Sázavu, na jejíž druhý břeh se musíme dostat. Prostě most není. Ani po dvou kilometrech, kdy už začíná zase strašné vedro a dusno. Ani v dáli není vidět most. V nohách máme 13 kilometrů a před sebou dalších minimálně tolik, pokud najdeme most.  Kašlu na to, přehřátí u psa je hned a, bohužel, jsem je už párkrát zažila. "Broučku, nechceš si udělat výlet? Představ si, že jsme objevila krásné malé nádraží odkud jezdí motoráček, to by se Františkovi (5ti letému synkovi a milovníku vlaků) líbilo"" volám mužíčkovi. "No, je to tu moc pěkné, ale nemůžu najít most přes Sázavu a nemám ani náhubek do vlaku, víš?" lehce ho seznamuji s naší situací. "A u nádraží je pěkná hospůdka, milovaný náš František uvidí na vlaky (jedou tam sice jednou za hodinu, ehmm) a mají tu super točenou zmrzlinu (říkal cyklista okolo jedoucí). A hlavně Buráka by asi za další kilometr roblo..." Manžel samozřejmě nemohl takovým argumentům "odolat" a po hodině přijíždí. Ano, tak dlouho se sunul po rozpálené dálnici... Vlak ujel a syn ho neviděl. Manžel se mnou překvapivě zůstává do příjezdu dalšího motoráku (neb s tímhle syn, ani Burák ještě nejeli) a pak nás vyzvedává ve stanici, kde motoráček končí. Tam přestupujeme do auta a jedeme domů. Hezký výlet to byl!

 

Navigace 15 kilometrů

 


 

Čtvrtek 26. května

26aONA nás přežije všechny...

Naše osmiletá trpasličí (tedy dle PP jinak celý život "bojující" s lehkou obezitou a tudíž nezpůsobilá pro tuto velikostní kategorii dle FCI) jezevčice Hepinka, řečená Pepina, byla na dnešní den objednaná na čištění svého zahnědlého, ale zatím zcela kompletního, chrupu. Minulý týden absolvovala předoperační vyšetření, kde navzdory mým obavám neposra... stůl při vyšetření jako naposledy na veterině, ale "jen" na odchodu z ní aspoň schody... S klidem a poťouchlým výrazem jí vlastním.

Zdravá je prý jak řípa, nepochybuji o tom! ONA nás přežije všechny... Přežila už mnohé, stále nic neřeší, se vším si poradí a bojí se jí i moskevák Burák. Stačí jeden její "tvrdý" pohled a Burák polyká sliny, pak zvedne Pepina prut (ocas) a Burák již uskakuje, neb mu je po zkušenostech jasné, že jinak mu bude jezevčice za chvíli viset na jeho již tak značně volném pysku... 

Pepina dostává na stole injekci po níž má za pět minut usnout v čekárně. Opět, jako mnohokrát má můj respekt, opět totiž bojuje. Tentokráte s neviditelným nepřítelem, který ji podráží nohy, zavírá oči, ale ona nepříjde ke mě, kdepak. Nepotřebuje mou podporu, unese TO sama na konci vodítka, uprostřed čekárny. "Ještě nespí?" zní již poněkolikáté otázka sestřičky, než Pepinina (najednou pro mě tak maličká) hlavička spočine na zemi. V náručí ji odnesu do na stůl do ordince, kde se ale zázračně probírá a opět bojuje. Mám ji tu prý nechat a odejít na dvě hodiny pryč, než bude její chrup opět čistý jako z reklamy na lepidlo zubní protézy jedné celoumělé ženské "nevímjakTOnazvat" ... "Prosím, držte ji, ať vám nespadne, to je jezevčík,  ta i když spí, kouše, chodí, něco vymyslí..." zní moje varování na odchodu. "Nebojte, my jezevčíky známe!" zazní asi uklidňující odpověď, ale to ALE je tam pro mě stejně. Pepina je MIMO všechny dimenze.

O kousek dříve si pro Pepinu přicházím a hned v čekárně mě po chvílí víta sestřička "pojďte si pro ni, ať se trochu zklidní... " Obsah věty pochopím hned při pohledu na naštvanou Pepinu, která odmítá mít nějakou kapačku v přední tlapce a ještě být v kleci. Mnou vytažena z klece mě nijak nevítá, jen prostě nechce nic a nikoho, po chvíli ji tedy stavím na zem jen se zavázanou tlapkou a ona mě táhne pryč. Ne třeba jako Monty, který se ještě ve dveřích vždy otočí, usměje a pohledem zkontroluje, zda opravdu již NIC dobrého nikdo nemá a nechce ho mazlit. A to ať se mu dělo cokoli, navzdory jeho zkušenostem trojnohého psa...  Pepina odchází středem, neposere ani chodbu, ani schody a tak se venku nadýchnu - máme to za sebou! A zjistím, že nemám tašku s nákupem.  A jdeme zpět. Tašku máme, tři stoličky Pepině budou v tlamičce chybět navždy. Na vlakové nádraží dojdeme v ostrém tempu, aby si ve vlaku lehce schrupla, došla domů, seřvala všechny psy a kocoura, rozkousala a sundala si náplast na tlapce a vzápětí se začala motat a být lehce pod narkozou... Teď už může, neb je přece doma! Jo jezevčík...

 

 

Úterý 24. května

245245a"Bernardýni nosí sudy. "

 

to je pro mě hláška dnešního dne! Vyrazili jsme s Burákem přes dusno (opět slibující déšť, který k nám včera, bohužel, nedorazil) pěšky do Čerčan aodtud vlakem do Benešova. Sluníčko vidět nebylo, ale dusno bylo děsné, nisméně jaá se dozvěděla tolik zajímavých věcí z telefonních rozhovorů s kamarádkami. Například spoustu zajímavých informací o očkování vztekliny od kamarádky Kačenky. Zajímavé a smutné téma, když si pomyslím kolik štěňat dnes na očkování pro svůj příliš ranný věk nějak doplatí... Zatím co mě vedro v družném rozhovoru nevadilo, znavený Burák v Čerčanech nad nádražím s nadšením objevil hnusnou, velkou kaluž. Ano, za chvíli nám jel vlak, ale nechala jsem ho tam "smočit se". V Benešově jsme koupili úžasné krůtí krky, které Buráček miluje a domů jsme jeli vlakem. A právě tehdy maminka dvou malých dětí při pohledu na Buráka pronesla nečekanou větu - "Víte, kdo to je? Tohle je bernardýn a v horách nosil sudy". Soudky na krku u nás hledají běžně, ale sudy??? I zeptal se zcela racionálně chlapeček "sudy s čím?"  Napínala jsem uši, abych uslyšela odpověď. Stála za to! " No s čím? Třeba sudy s pivem, moukou, co bylo potřeba..."  Aha, proto je bernardýn (a moskevák) tedy pracovní pes! A jak? No asi v hubě, proto mají špagáty ze slin, aby si je hezky chytli... Tím pádem je Burák asi ten nejpracovitější moskevák, neb sliny máme FAKT slušný!!!

 

Aplikace: 10 kilometrů

Pondělí 23. května

235Náročný víkend v dáli,

V sobotu mě Burák opět neskutečně vytočil svou nechutí dělat COKOLI před kamerou, fotoaparátem, i třeba se jen inteligentně tvářit. Jsou psi, kteří vás v mimořádných situacích podrží a pak ti druzí... Jistě nepochybuji o tom, že kdyby mi šlo o život, pak Burák zasáhne, ale nějaká poslušnost? To, co zvládá běžně levou zadní a radostně, vypadá po vytáhnutí kamery opravdu jako práce bláznivého majitele nutícího NAPROSTO dezoirentovaného psa dělat něco, co NIKDY neslyšel, neviděl... "Nezabiješ" opakuji si jedno z přikázání... A pak přichází noc ze soboty na neděli - Burák našel o půl druhé ráno ježka. Hodinu a půl (tak dlouho trvalo ježkovi než přešel část naší zahrady do lesa) za ním popocházel a štěkal svým hlubokým, naprosto štěkotem: "Co tu chceš? Kdo jsi? Jdi rychleji!" Náš Pan Burák  totiž musí mít od prvního dne u nás VŠE a VŠECHNY pod kontrolou. V neděli bylo FAKT šílené vedro, přesto jsem vytáhla děti s Montym, Hepinkou a Burákem aspoň na 5, 5 kilometru krátkou vycházku a pak už jsme do večera všichni hledali stín. No i když...

Kamarádka mi poslala sms fotku, jak odpočívá se svými klidně ležícími moskeváky venku v síti. Krása! I inspirovala mě a popadla mě touha jít také s kafem a čtením ven. Naivně doufající, že pak i u nás taková romantika nastane.

Jdu s kafem, počítačem a časopisem ven a Burák mě vítá (jako téměř vždy) tak přehnaně, vehementně, že kafe již není částečně v hrnku... Zařvu a v tu chvíli nastáva obvyklá druhá fáze, Burák se kroutí, přemýšlí, co honem a hned udělat mimořádného - tak mi "dává" tlapu k usmíření a já mám krvavý šlinec na noze. Řvu podruhé...  U atlánu zjišťuji, že jsme v něm letos ještě neseděli, povolávám děti - jen lehké uklizení smetáky a honem si sednout ke zbytku kávy... Děti košťaty práší tak, že jdu raději neplánovaně sundat a složit dvě várky suchého prádla. Mezitím (v oné půlhodině) přicházím o časopis, neb Burák si jej půjčil na přečtení... A přichází muž - to chce uklidit pořádně, dí. vytahuje nějaký porichtnung a stříká na vše vodu. Z prachu je jemné bahno všude... Prostě SUPER odpočinek, díky, Lenko za inspiraci! A příště si ji snad nech pro sebe:)

 

 

Sobota 21. května

 

Orla i kosti přežili jsme, na Slovensko často vzpomeneme!

Včera jsme strávili s mužem příjemný večer na oslavě narozenin našeho milého kamaráda. A tak byl Burák a pesani doma. Zajistit jejich hlídání na tak půl dne a noc je v pohodě, protože nejstarší syn Michal je ostatně VELMI rád, když "vypadneme" z domu. Ale na delší dobu? Dříve smečku v takovou (pro nás zcela mimořádnou chvíli) obstarala kamarádka - psi, kocour, potkani, rybičky - nikdo z nich s ní neměl problém. Nicméně Burák je poněkud jiná "třída". Respektuje a miluje členy naší rodiny a je připraven kohokoli z ní kdykoli bránit.  Zcela jistě by mi jej ale nikdo cizí nemohl držet na vodítku, dotyky od cizích přežije jen pokud jej pevně držím - například na veterině či výstavě (byť tedy o klidnější kontrolu varlat stále bojujeme. No bojujeme, upřímně mi to vlastně zas tak nevadí...). Na straně druhé mi toto jeho chování zdcela vyhovuje. Od štěněte ho tedy přes jeho zjevnou nechuť opravdu "nelámu"  k vítání cizích lidí. Jsem přesvědčena, že přesně takový moskevák má být - cizích lidí si absolutně nevšímá, pokud si tedy oni nevšímají nás!

Před rokem jsme vyjeli na týden na Slovensko a tak cestoval s námi. Pochopitelně. Jenže to se jako psí dorostenec ještě vešel do klece, kam jsem jej dávala na noc. Přeci jen jeho demoliční období bylo tehdy značné a představovalo velké nebezpečí pro dřevěný srub, ve kterém jsme bydleli. A nechat ho na úvaze přes noc?  Co kdyby kolem někdo šel, nevěděl o něm... To jsem opravdu riskovat nechtěla. Jenže dnes se Burák v kleci sotva otočí a hlavně všichni víme, že by jí kdykoli mohl lehce projít, kdyby k tomu shledal důvod... Inu každá mince má dvě strany i ta Burákova...

Ze Slovenska si vybavuji hlavně dvě události:

1. Při venčení Buráka a jezevčice Pepiny  na horské louce jsem obdivovala let orla. Jeho kroužení nad námi, kdy se k nám přibližoval, přibližoval až mi naštěstí ještě včas došlo, že potencionální kořist orla je naše Pepina čuchající si ve vysoké trávě... S křikem jsem k ní Burákem běžela a pak ji již pro jistotu vždy venčila na vodítku...

2. K jedné z večeří byla úžasná žebra a mě nenapadlo nic lepšího, než Burákovi "trpícímu" na granulích přilepšit. Vždyť doma dostával 2x denně maso a k večeři granule s vajíčky. O půl druhé ráno mě probudilo Burákovo kvílení střídané vytím. V noční košili jsem jen vklouzla do gumák a vyběhla ven, kde jsem uviděla Buráka snažícího se dostat se z klece. Při pohledu do jeho zoufalých očí jsem pochopila... Jedno sáhnutí pro bundu a už jsem ho vypouštěla, vyběhla z areálu (ještě že jsme bydleli na jeho konci u lesa) a pak až do půl páté takto oděna - neoděna a klepající kosu chodila s Burákem, který měl neskutečný průjem a stále byl někde zalomen". Ten den jsem již s Burákem na plánovaný víkend nejela, jel jen muž s dětmi a já trávila den klimbající na lavičce s Burákem - vždy připravena! Jak může být člověk tak hloupý?

Orla i kosti přežili jsme, na Slovensko často vzpomeneme!

 

 

 

Čtvrtek 19. května

Čtvrtek 19. května
Burek to je pán, umí zůstat nepřežrán…

2122Tak na tuhle poklidnou procházku podél Sázavy jsem vyrazila s jasnými cíly: 1. Utahat Boráka neb zítra s ním nikam nepůjdu a 2. Vyčistit si hlavu pro možné napsání svého názoru na odchod moskeváků pod jiný klub. Nepodařilo se ani jedno. Burák trávil hafo času ve vodě a já nestíhám nic, takže dnes večer musím tento rest napravit. Ale výjimečně jsme se zastavili i na oběd a jedno pivo. Neb mi kamarádka do telefonu sdělila, jak měla k obědu sekanou a vařené brambory a já dostala tak strašný hlad. Dala jsem si kuřecí plněnou kapsu a půlku ji schovala pro Buráka. Nikdy nic nedostává od stolu, nikdy si jej u stolu nevšímám, stejně jako ve vlaku, na veterině atd. Proč? Mám ráda svůj klid a představa, jak mě Burák nabízí tlapky, chce drbat atd. je pro mě u jídla či když chci mít klid, naprosto nepřijatelná. Nerozumím lidem, kteří si psů všímají, pak ale chtějí někdy i chvíli klid a psy naštvaně okřikují, škubají s nimi. Takže ani oni, ani okolí se rozhodně v klidu nenají a pes absolutně netuší, oč jde. Jak má asi pes poznat, teď ano, teď ne, když si pozornost vždy vynutí, když chce? Ano, i ono okřikování, shazování tlap je přece vaše pozornost, po které pes v tu chvíli touží. Kdo pak tedy určil průběh dění? Vy, anebo pes? Buráka jsem odvázala a vyrazili jsme z prázdné restaurace. Nedivím se – 89 Kč za kuřecí kapsu a 30,- Kč za vařené brambory je pro mě mimo. Nejde o cenu celkovou (byť zde zcela neodpovídající), ale o „hru na levné jídlo“, které pak dorovná příloha. Navíc v hotovkách je to velmi zvláštní. Po chvíli chůze se na mě Buráček hezky podíval, usmál se a tak jsem mu slavnostně předala onu půlku kuřecí kapsy, kterou jsem si doslova urvala od úst. Znáte ten pocit, když pesanovi, dítěti dáváte něco a očekáváte ty rozzářené vděčné, šťastné oči? Ani dýchat se vám nechce, jak se připravujete na tu pomíjivou a krásnou chvíli. Burák si maso opatrně vzal, chvíli ho za hlubokého přemýšlení (dle jeho vrásek na čele) převaloval v tlamě a pak jej znechuceně vyplivnul s výrazem „vážně sis myslela, že budu jíst vařené maso?“ Někdy si člověk připadá jako blbec. Asi o kilometr později mu asi došlo, že by mě mohl také něco dát a tak vzal do tlamy kotoučovou prodlužku, kterou měl jakýsi chatař u cesty k sekačce a hrdým výrazem mi ji podal. Byli jsme vyrovnáni. Jenže já tu prodlužku nepustila na zem, ale urychleně ji vrátila na původní místo… Burek to je pán, umí zůstat nepřežrán…
Aplikace 9, 85 kilometrů

Úterý 17.května

21Úterý 17. května
Parádní vycházka přes Hrusice do Mnichovic.
Aplikace 8, 45 kilometrů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pondělí 16.května

19Pondělí 16. května
Než si prodloužíme vycházku kvůli super telefonu, koukneme Buráku, na oblohu!
Od rána je u nás fakt nehezky, prší, a ta zima! Když kolem poledne vykoukne sluníčko, zajásám: vzhůru na vycházku s Burákem. A protože se mi dnes nechce nic řešit, jen zničit tělo, je Burák na běžném vodítku a já mohu zavolat kamarádce Lence. V plánu je dnes jen 5 – 6 kilometrů (berou mě záda) a tento fakt Lence sděluji hned na počátku rozhovoru, aby věděla, jak málo času dnes máme a musíme tedy témata doslova cizelovat. Po dešti je nádherně, témata jsou zcela zásadní, a tak nezahýbáme podle plánu v kempu U Bořka domů, ale natáhnu to do Lendsedel. Což je okruh ještě pár kilometrů… nikoho cestou nepotkáváme, krása! Burda si užívá kopání, čuchání, značkování, já zase hovoru, a v Lendsedlech se na vyšlém kopci musím více nadechnout… a najednou vidím to černo nad námi. Tohle nebude jen déšť! Ukončím chvatně telefon a zrychlím tempo v chůzi do kopce přes vesnici. Naproti nám prchá pán s německým ovčákem a volá: „Kde máte pláštěnku? Žene se pěkná bouřka, radši se někde schovejte!“ Odpovídám v tempu: my jdeme do Senohrab… Lehce překvapený pán zůstává stát: „Tak to vás lituju, na kopci už leje a vy máte ke všemu bernardýna, ten než se hne…“
Na vysvětlování, kdo je bernardýn a kdo ne, prostě není čas, můj rozkaz zněl jasně: musíme to uběhnout. Burák nasazuje tempo, vbíháme do deště, za chvíli do malých krupek, a pak nás čeká naštěstí trasa z kopce dolů lesem a déšť se zmenšuje, mizí…  A když vbíháme do Senohrab, svítí tam slunce. Na bernardýna dobrý, kámo! A pro příště víme: Než si prodloužíme vycházku kvůli super telefonu, koukneme Buráku, na oblohu!

Aplikace 11, 22 kilometrů

 

 

20

 

 

 

 

 

Sobota 14.května

Sobota 14. května
Selfíčko s moskevákem, nepřežije ani thajec s fotoaparátem!
Na Konopiště jezdíme moc rádi, tedy jezdíme, vlakem jedeme do Benešova a pak procházkou na Konopiště. Super cesta vhodná pro cyklisty, pěšce i chodce. A pesany nejvíc. A a si proto se tam konaly i dvě výstavy – Klubová výstava landserů a výstava bulteriérů. Samozřejmě jsem se ně chtěla chvíli podívat. U landserů to bylo v pohodě, hodně místa okolo kruhu dával možnost malému množství vystavovatelů soukromí a klid jejich černobílým pesanům. Pokud člověk sám nevystavuje či není nijak na výstavě angažován, všímá si možná jiných věcí. Mě celkem zarazilo, že vystavovatelé, kteří právě nebyli v kruhu snad dění ani nesledovali, nebavili se spolu, chybělo mi tam jakékoli napětí, atmosféra očekávání… Poklid narušila snad jen rozhodčí, když po pozvání vítězů jednotlivých a tříd a chvilce jejich běhu v kruhu podala ruku majitelce veterána a řekla BOB.  Zahraniční vystavovatel tedy odešel, ostatní chtěli také. Paní rozhodčí znejistěla a zeptala se“ víte, jak to myslím?“ Mlčení bylo také odpovědí, než někomu v kruhu došlo, že zřejmě tedy jde o BOB veterána. Mnozí si oddechli a vrátili se do kruhu se svými psy. Než se zopakovala situace u juniorů…  Víte, o nic nešlo.
Jen jsem si znovu uvědomila, jak může komentář rozhodčího a srozumitelná práce vedoucího kruhu udělat atmosféru, pozdvihnout prezentaci psů na opravdovou výstavu. A šli jsme k bulteriérům. Na poměrně malém place byly zřejmě tři kruhy. Nevím to jistě, neb místa kolem nich bylo velmi málo a já jen viděla, jak se majitelům některých bulíků rozšiřují oči, že kolem nich na té minimální cestě chci projít s moskevákem Burákem a třemi dětmi. Paráda, super místo na ladění poslušnosti! A tak jsme ony úzké uličky samozřejmě dali a pak si Burák i protrpěl odložení.
A šlo se dál. Jarmark u probíhajícího folkového festivalu byl dalším „příjemným zpestřením“ pro Buráka, který již zjevně rezignoval a byl taaaak zlatý a poslušný. Dokonce i u pávů, kterých si původně ani moc nevšímal. Tedy do doby než první samec vztyčil své dlouhé peří do impozantní koruny nad svým tělem. Tehdy Burák jen polkl. A pak jsme asi půlhodiny procházeli mezi pěti dost naštvanými pávy, kteří se naparovali, překřikovali a předváděli před jedinou nenápadnou paví dámou. Ta si jich okázale nevšímala a nechala se krmit turisty z ruky, což přivádělo její ctitele až k lehké agresi proti všemu.
Mezitím jsme x krát slyšeli otázku:“ A kde má ten Bohouš soudek?“ Další náš moskevák se bude jmenovat Bohouš a ten soudek snad narvu už i Burákovi, ušetří to hodně času a potěší mnohé… X lidí si Buráka fotilo, což naprosto nesnáší, a jen povel „zůstaň“ ho udrží v dané poloze nikoli ale pózovat. Burák odvrací hlavu, tváří se jako debil a zjevně trpí a probodává mě nenávistnými pohledy. Skupinka ruských turistů byla nadšena, že je to „jejich“ pes. A turistky z Thajska byly naprosto konsternované. Stejně jako já, když se mě jedna zeptala, zda si s Burákem může udělat selfií!
Musela jsem ji odmítnout, byť naštvaný Burák by asi i souhlasil a rád tak ze sebe dostal totální naštvanost na mně, která jej nutí poslouchat šišlaní (to taky fakt nedává) a ještě se fotit. Nicméně já si jsme jista, že Selfíčko s moskevákem, nepřežije ani thajec s fotoaparátem!


Aplikace 8, 75 kilometrů

1718

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pátek 13.května

1516

Pátek 13. května
Panička se fakt nerada koupe, moskevák Burák ji trochu houpe
Venku je prostě divně, dusno, teplo, vlhko, pro Buráka asi nejhorší možná kombinace počasí. A tak vyrážíme do lesa k vodě. Burák na své dlouhé šňůře přede mnou lítá potokem a tradičně se baví honěním ptáků nad vodou. Ano, samozřejmě vím, že psi nám nedělají naschvály… Jistě jsou to zvířata vedena pudy, zkušenostmi, ale emoční konstrikce jsou jim cizí.  
Nicméně Pako Burák zcela vědomě přeběhl široký potok, na druhé břehu se elegantně zatočil kolem velkého kamene, a pak chtěl, brouček nevinný, běžet ke mně zpět. Opravdu chtěl, ale nemohl! Byl uvězněn uprostřed širokého potoka, neb vodítko zůstalo viset za kámen. Nepochybně omylem a shodou okolností… Burák se táááák snažil, ale FAKT to nešlo, a já musela do vody. V půlce potoka Burák zatáhl, kámen byl ve vodě a on volný! Máte pravdu, neběžel ke mně, ani si mě oblečené v tom potoce nevšiml…
„Zvíře nedělá věci naschvál, bože, jsem sečtělá, vědoucí, a ne emočně labilní panička, která by měla vztek!“, tato nová mantra funguje. Dusno začíná být neúnosné, raději pojedeme z Čerčan domů vlakem. Po zakoupení lístků na vlak se mi přitíží, tam kde ležel Burák, mohou nyní České dráhy zasadit brambory… Co když nás, ano nás, nevezmou do vlaku? Naštěstí nikde nikdo a tak nastupujeme a jedeme domů. V prostoru pro cyklisty a maminky s kočárky (jinde nejezdíme, ani se totiž ani nevlezeme) je s námi pár základní školou povinných dětí. „Ten bernardýn hnusně slintáááááááá. Fuuuuuuj!!! Já budu zvracet jéééé, jééé, je…“  Chápu, vzala jsem si jen jeden ručník. Jsem moc ráda, když vystupujeme v Senohrabech, a upřímně: Panička se fakt nerada koupe, moskevák Burák ji trochu houpe.
Aplikace 8, 95 kilometrů